Někdy je život adrenalin, aneb ski jump

První březnový týden se zapsal nesmazatelně do mé paměti. Celoživotní úsilí držet své emoce na uzdě nepokořím a neschopnost klamavého výrazu profesionální herečky mi provždy zavřela brány do filmového Hollywoodu.
Po účasti na pondělním zájmovém meetingu anglického jazyka, kde se vynořili další dva Češi na tamperské půdě z Univerzity aplikovaných věd (volně přeloženo), mi kamarádka oznámila, že zbytek svých dvou perníků ani po předchozím naležitém rozdělení už neuvidím, neb ho spořádala s chutí sama :-) A co to dalo za práci objevit ve zdejších obchodech prášek do perníku! Po debatě s prodavačkou jsem začala strkat do košíku jednotlivá koření jako náhradu, když s jásotem přiběhla ze skladu a mávala před sebou "práškem do perníku" (finsky piparkakkumauste). Kdybych nechtěla docílit perníkového aroma jako řemen, tak dám do obou perníkových korpusů jen polovinu balení... ale odolejte, když perník ve finských podmínkách je jako sníh na Taiwanu :-)) (i když tu perníkové ingredience nakonec byly k sehnání).

Hlavní účel perníku s čokoládou bylo nepřijít předešlou sobotu s prázdnou k další, mexické kamarádce a jejímu příteli. Jsou skoro čerstvě nastěhovaní do nového bytu na okraji Tampere a tady je taková tradice uspořádat na tuto počest sešlost. Takže mezi přítomnými byli i přitelovi přátelé. Hlavním programem byla ochutnávka mexické kuchyně (tortila chyběla :) a provizorní saunička, kterou je tam vybavený každý byt. A s kapkou mátové esence byla slast vdechovat odpařenou vodu. Miška, naše slovenská sousedka, přinesla pro změnu vlastnoručně zpracovanou vánočku a marmeládové řezy. No co si myslíte? "Pracné zázraky našich babiček" neměly mexicky, ani finsky typický barevný design, jen odstíny hnědého pečiva, takže to paní domácí nabízela jako "bread" (chleba) a ostatní si jen rozpačitě "utrhovali" jako z bochníku!!! Ale nakonec se dostavila pochvala ;-)

S koncem 3. periody školního roku se dostavily i termíny elektronického odevzdávání domácích seminárních prací. Jak skoro jarně unavené tělo dovolí, tak se snažím konstruovat cosi smysluplného do Wordového dokumentu. Poslední dobou se klátím do postele s mladým večerem a probouzím se s půlnocí. I z pondělí na úterek moje vnitřní továrna zpustila chod v takhle nekřesťanskou ranní hodinu!
Čistou náhodou jsem zkontrolovala obsah mailové schránky a našla zprávu z domova. Odzačátku jsem její obsah nepobírala, teprve v půli jsem si uvědomila tu hrůzu. Taťka je po smrti. Nikdy jsem snad nejednala emotivněji a iracionálněji než tehdy. Neumím popsat ty pocity zděšení, bolesti, stesku, prázdnoty - ztráty. Vracet se k tomu už nechci. S neobyčejnou podporou rodiny a přátel se člověk ale může protlouct i tak otřesnými okamžiky života, i když je napokraji šílenství a brečí v kuse až do migrény jak želva. Na tu bezmocnou dálku přilnete k počítači ještě víc, než by vás kdy napadlo. Společností, prací, četbou a sportem jste skoro posedlí, ve snaze se rozptýlit a bojovat. Ale evidentně tohle všechno přebíjí(nebo vyžaduje) dvounásobná touha spát a kupodivu jíst. Tělesný harmonogram se tak totálně pomátl a já už na hlavě objevila svůj první bílý vlas!
Týden se snad ani nikdy nepřehoupl rychleji a dosud jsem tu nezažila tolik krásně slunečných dnů!
Na sobotu byl plánovaný výlet do finského Lahti, jednom z industriálně nejprogresivnějších městeček Finska, na východ v polovině cesty z Tampere do Helsinek. Po zimních olympijských hrách ve Vancouveru zde probíhal světový pohár v lyžování, během naší přítomnosti jmenovitě běžkování a skok na lyžích.
Na předměstí nám byla představena nejvyšší budova Finska - pekárna a s příjezdem do centra se nám roztahovaly oči při pohledu na 3 sousledné výstupky skokanských můstků. Posledníčci si vzájemně dokreslili reprezentativní vlajky na tváře a na čela a organizátoři nám dali poslední instrukce, program a veledůležité vstupenky! :-)

Mimochodem, poznat vlajku je mnohem snazší, než si ji vybavit. A tak jsme trochu popletli barvy slovenských kopců a kříže... Ale protože Slovensko naprosto postrádalo lyžařské reprezentanty, zdobila druhou tvář mé slovenské kolegyně vlajka česká!!! :) Že se mi předešlý den nepodařilo zastihnout bleší trh / secondhand otevřený, nespíchla jsem látkovou vlájku. To nás ale nemuselo mrzet, protože nás dost zvýraznila mexická kamarádka se svým symbolem:
No a první stánek nabízel hned několik "průhledných" mezinárodních vlajek (vesměs ale finských), přičemž i CZ, za 10€!!! Kolem dokola rychlá občerstvení a boubelaté postavičky. Pro nás byl ústřední megastan EuroSport, kde jsme si dávali všichni sraz.
Ženské běžkování jsme nestihli, tak jsme se přesunuli ke skokanským můstkům shlédnout nordické kombinace ve skoku, ale po pár pokusných skocích se v hlášení ozvalo "zrušení akce pro zvýšené povětrnostní podmínky"! Nás nadšence prvně přítomné na podobných hrách zarazilo, že je pro ten den už konec všemu. Prodrali jsme se proto do megastanu, kde už byl chumel podnapilých turistů a živá kapela (jaké to milé překvapení! a že finská muzika má vkus!!!). Pár odvážlivců trsalo před pódiem, zvláště nositelé bláznivých pokrývek hlav - na jednom kloboučku trůnil pokémon Picachu, na jiném kuře, kytice, parohy, plyšáci, tvary a barvy pestřejší než velikonoční vajíčka!!! (jinak, zdá se, že Finové mají volno i na Velký pátek!) No ale my jsme se tam samozřemě vrtěli také - jednak se člověk zahřál, jednak hudba s Vámi cloume, ani nevíte jak.
Jednu stěnu plátěného EuroSportu lemovaly stánky se soudky a dalšími tekutinami. Protože nám bylo doporučeno ochutnat "tradiční" horkou čokoládu s mátovou příchutí (minttu kaakao - mintový nádech čokoládě ve skutečnosti dodává mintová Koskenkorva, takže to pořádně prokrvilo žíly :-), tak jsme úspěšně dohledali i patřičný stánek. Jelikož tváře prozradily naši národnost a pan prodejce byl Čech, pořídili jsme 2 čokolády dohromady za 3€, namísto 12€!!! Krom finské vody z kohoutku jsem tu nic tak kvalitního zatím nepila!
U vchodu jsme se srazili s naší skupinou a organizátoři nás zavedli k pouličnímu stánku s palačinkami, které byly součástí předplaceného výletu.

Po návratu už muži běžkaři byli v plném zápolu, ale u nedaleko můstku jsme se ještě vmáčkli a kmitali hlavama zleva doprava, jak kolem prolítali jednotliví závodníci. Lukáš Bauer - nic jiného jsme celou dobu neslyšeli, aby ne když byl pořád ve vedení! Hrdostí jsem mohla prasknout! Nakonec jej před cílem předběhnul Francouz!

Ze sledovacího stanoviště nás vytáhl jeden český fanoušek, rovněž erasmák, ale z města Jyväskylä. Za celý svůj pobyt ve Finsku jsem opravdu tolik Čechů pohromadě jako tady neviděla! A naše indiánské kresby na tvářích byly dokonalé poznávací znamení. Zase si člověk jednou pokecal mateřskou řečí! :)
Pak už byly na řadě jenom týmové skoky na lyžích, ale současně vlastně nejočekávanější disciplína! 4členné týmy, aneb 4 kola. Za začátku bída, i když jsme si vedli lépe než legrační Kazachstán nebo Japonsko, tak ale ty největší hvězdy nastoupili teprve v posledním kole. A mezi prvními vyrazil dech svým prvotřídním skokem Kubča Janda!!! Přeřvala jsem snad celé miliónové hlediště, skákala jak klokan, smekla čapku a div nepovalila své německo-mexicko-slovenské kolegyně! Celkově jsme ale skončili sedmí ze třinácti družstev. Rapidně nás strčili do kapsy Norové, Rakušani a Němci (alespoň sousedi ;-).

Na mobilu 20h, celý den venku a nebýt tancování do rytmu povzbudivé hudby, tak většinou jen ve stoje. Sice jsem si pochvalovala, že byly kožíškové kanady, lyžařské oteplovačky i bunda a čtyři vrstvy pod ní důmyslné, ale prstíky (jako většinou) pomalu dřevěněly. Se mnou to ještě šlo, já mám navíc důkladnou vrstvu tělesnou! Ale holčiny chudáci, drobounké a v tenkém oblečení, prokřehly na kost. Jakmile už bylo možné domyslet závěr podle výsledkové tabule, zamířily jsme opět do vydejchaného megastanu. Jenže tam nahromaděný dav brzdila ostraha ve svítívých vestách. Všichni chtěli dovnitř a všichni se tam rvali hlava nehlava. Nikdy mi ještě nebylo tak... těsno!!! :-D Ten mumraj nás doslova unášel jako moře a ruční řetěz ostrahy se protrhl, jen když ti silnější z nás vytvořili nátlak. Ani nevím, jak mě odtamtud Miška vytáhla :-D Zahřáli jsme se a opět hnali ven na závěrečný ohňostroj.
Jen skončil, celý stadion se hnal k bráně, jako za exotickým ovocem v komunismu! Ještě že s námi byla Němka se svou národní průbojností! S úspěchem jsme objevili náš autobus a nazpátek celé 2h cesty jen pospávali, s indie rockem v uších...